Síla vůle ke vší smůle není mi asi přána. Představte si následující. Rozhodnete se po několika měsících sebedevastace začít podnikat kroky k lepšímu způsobu trávení jak jídla, tak času. V nějaké dekádě svého života začnete žrát uplně všechno a všude, postupem času kynete, avšak jste spokojeni nic Vám nechybí a nic si nevyčítáte. Pak příjde motivační bod, někdy stačí málo, někdy to musí být řádná pecka mezi oči. Přestanete se přežírat, přestanete jíst jednou denně, přestanete do sebe ládovat věci nezdravé v některých přpadech na hranici jedovatosti - stručně řečeno skončíte s časem sebedestrukce a začnete jíst podle zdravého jídelníčku. Menší porce pětkrát denně a všechno pěkně počítat a žádná špatnost nesmí do Vaší lednice. Celá tahle procedura se brzo dostane pod kůži a baví. Cítíte se spokojeně, cítíte se krásně. Když jdete po ulici, skoro letíte, vznášíte se. Je Vám celý den dobře a lehko. Máte z každé chvíle radost a baví Vás se koukat na ostatní. Jak jsou zamračení, znechucení, přežraní, nadmutí, tlustí. Zkrátka je Vám celou tu dobu pokud vše dodržujete jak máte velice dobře jak po těle, tak po duši. Všechno baví, hledání nových potravin, hledání receptů a tvoření nového jídelníčku. Dokonce se nakupování indgrediencí stane zajímavým zpestřením a supermarket začne být kamarád a pomocník k cestě pro osvobození se od všech nečistot. Nemá to jedinou ani tu nejmenší nevýhodu. Možná až na občasné chutě zhřešit, dostat do huby chuť kouska toho nezdravého, ale jste silní a držíte se a vše je krásné.
Jednou jdete v práci na oběd a říkáte si já jsem tak dobrej, tak dlouho už to držím, já mám tak silnou vůli. Sednete ke stolu a máte na výběr. Klasický salátek, jako každý den nebo svíčkovou. Mimochodem Vaše nejoblíbenější jídlo z dob sebezničujících požitků. Řeknete si: "Jsem dobrej, vydržel jsem to tak dlouho a dám si za to odměnu, jednu malou neškodnou odměnu, svíčkovou. Jeden blbej oběd nic nezmění!", prásk najednou slyšíte v dálce houkat Váš vlak. Vlak s velkým nápisem na boku vagónu. Jíte ty knedlíky a vlak k Vám přijíždí a už vidíte zřetelně co je na něm napsáno a trochu s překvapením čtete nápis JoJo vagón. Dojíte výborný oběd a utřete si pusu. Najednou zjistíte, že sedíte spokojeně v takovém ušmudlaném kupé. Sedíte ve vagónu s tím názvem JoJo.
No nic, když už jsem si sedl nebudu hned vystupovat a dáte si dezert. Sedíte si v tý děsivě zablešený sedačce a pud sebezáchovy velí přesednout si na tu krásně novou látkou potaženou sedačku naproti. Neváháte a jdete tedy druhý den na pizzu. Hodně těsta a kečupu a sedíte v tý zánovní sedačce. Ale jak už to tak bývá s novým posezením roste chuť a večer pizzu zajídáte párem libovejch párků. Vlak nabírá rychlost rozjíždí se a nezastaví dokud nedojedete do další stanice. Na návěstí se píše: "Sním všechno co vidím a je mi jedno co to je". V téhle stanici máte možnot vystoupit. Vystoupit z vlaku a vydat se na cestu zpátky. Zpátky se jde ale pěšky. Po krátké úvaze zůstáváte dál sedět. Pojedeme dál zní to rozhodnutí a k němu se hned připojí myšlenka. Sice sedíte na hezký sedačce, ale pořád v tom hnusným kupé. Jestli pojedete dál, tak v pořádným vagónu se vším všudy. Přelezete si do lepšího kupé. Kolena, pečená žebra, pivečka, párečky, knedlíky. Koukáte se z okna utírajíc si mastnou hubu a smějete se lidem co jdou kolem vlaku pěšky po cestě. Po čase přijíždíte na velké nádraží a přestupujete do vlaku Cholesterol 89. Tenhle vysokorychlostní vlak Vás odveze kam budete chtít a velice rychle. Vyskočit z něj je o život. Je lepší sedět a kochat se krajinou míhající se v průběhu cesty do cílové stanice s názvem o 10-20Kg víc než předtím. Gratuluji, pokud jste jednou nebo dokonce několikrát tímhle vlakem jeli máte stejně silnou vůli jako já.
