Následující řádky neberte jako informativní. Spíš by mě zajímal Váš názor. Celej ten svůj život jsem se nějak snažil aktivně pohybovat. Čím jsem starší tím míň. Nicméně v podstatě od tý doby co jsem začal chodit jsem i sportoval fotbal, hokejbal, hokej, tenis, kolo atd ... No a nikdy jsem neslyšel o nikom, že by se zranil nebo jinej problém. Ale všichni dospělí (nesportovci) chodili a říkali: "Sportem k trvalé invaliditě". Já to samozřejmě nechápal, jelikož já ani nikdo v okruhu mých vrstevníků se sportem problém neměl, natož, aby z něho byl invalidní.
Ale co se nestalo. Mně na účtě zmizely peníze a přibyly roky. Přehouplo se to přes pětadvacet a já si pořád říkám, že v 25 se dá sportovat. Co dá, ale musí. Jenže po skončení s fotbalem (aktivním) jsem se zrovna moc nepohyboval. Kromě fotbalu v tělocvičně jednou týdně. A i to stačilo, abych si zvládl přetrhat vazy v kotníku a v podstatě na 5 měsícu se vyřadil z normálního koloběhu (kola i běhu) - moje první zranění ze sportu za nějakých 20 let sportovních ne/výkonů.
V tom okamžiku, kdy se mi zatmělo před očima a polilo mě horko jsem ještě nevěděl co se stalo. Chtěl jsem se vrátit na plac, ale nešlo to. Říkal jsem si jaká škoda, že už si dnes nezahraju, budu muset počkat do příštího týdne. Joj za příštích 7 dní jsem už cválal obrněnej bílou vatou a sádrou. A najednou to přišlo, ta změna všeho, pohledu na sport a hlavně na tu legendární větu - sportem k invaliditě. Začal jsem potkávat lidi, kteří mě oslovovali. Byli to lidé, které jsem z většiny neznal a nikdy neviděl, ale všichni měli jedno společné. První otázka byla: "Co jsi dělal? Jak se to stalo?" to mi ani jednou nepřišlo podivný a pokaždé jsem odpověděl a skoro pokaždé pravdivě. Ale vzápětí jako vagón za mašinou následovala vždy věta druhá: "To mně se to stalo, když ..." Potkal sem 3-5 lidí a neřešil jsem to. Potkal jsem lidí 10-20 a sám se ujišťoval v tom, že je to pouze tím jak na sebe upozorňuji klackama o které se opírám a podobní v minulosti postižení jedinci si mě tedy více všímají. Takže vlastně nic divného. Potkal jsem 30 lidí a říkal jsem si do prdele co má bejt. Do teď sem nikoho s žádnou vomotávkou neviděl a teď to maj nebo měli všichni?
Začal jsem potkávat kamarády. Například fotbalisty. A zjistil jsem, že sedíme v restauraci a povídáme si. Jsme tam tři. Sedíme u stolu a každý máme pivo a svůj návod na to jak se zranit. A taky všichni tři máme sádry. 6 berlí položených a nudně se opírajících o stůl, vypadají tragikomicky stejně jako jejich majitelé. A já už si zcela obnaženě avšak oblečen kladu otázku co se to děje? A nyní přichází ta chvíle, kdy se všichni (nebo aspoň poměrná část těch sebemrskačů co došla očima až sem) dostali k jádru pudla (jsem proti týrání zvířat, tak spíš k jádru věci).
" Otázka tedy zní, co se to děje? Dělo se to takto vždycky nebo se již na odrostlé mládeži projevuje špatná strava, fast foody, sezení u počítače a moderní styl života? Nebo jsem prostě dorostl do věku, kdy nám ty klouby a vazy přestávají sloužit a je to prostě normální. Bylo tomu tak i dřív, že každý 25-30 letý sportovec měl za sebou aspoň jednu operaci nebo vážné zranění?"
Já nevím sám. Můj pocit je, že dřív tolik zrakvenců nebylo nebo jsem si toho jenom já tolik nevšímal, protože se mi zranění dlouho vyhýbalo. Či se opravdu něco změnilo a naše těla už nevydrží tolik. Existuje i možnost další, která mě momentálně přepadá ... zvětšují se nároky v jednotlivých sportech a lidské tělo tím víc trpí, ale platí to i na rekreační úrovni? Podle mě těžko. Ale proč kruciš napíšu, že mám potrhaný vazy a odpovědí mi je 37 příkladů na osoby blízké v momentální nebo prošlé zdravotní indispozici. Vazy, klouby, kosti, basketbal, fotbal, hokej, tenis ... to se mám bát sportovat? Tak to běžte do postele.
