Jak bylo na horách? ... jelikož se mi nechce každému zvlášť vyprávět o zážitcích nachytaných v oblasti velkých kopců, rozhodl jsem se napsat o tom krátký report. Měl bych asi začít na začátku. Pokusím se tedy rozpomenout se v tento den na již týden staré události. Byl pátek. Nebylo mi nejlíp, nějaké to bolení v krku a rýma. Nicméně vydal jsem se s přáteli do místní hospůdky jménem Bára. Ve večerních hodinách dorazil bratranec z Prahe a situace se trochu vyhrotila. Po návštěvě plesu a pár objímačkách s taxíkářema jsme se konečně dostali domů a zalehli. Ráno bylo krušné a hektické. Nicméně i přesto se nám podařilo vyrazit. Naložil sem švestku až po okraj harampádím a zadal do navigace cílovou stanici - Špičák, Železná Ruda. 260km cesty před náma, plovoucí žaloudky v nás a sníh na cestě pod náma. Zhruba po hodině vytrválé jízdy a kroucení volantem jsme došli k názoru, že je potřeba jíst. Zastavil jsem tedy v Mrákotíně na Kovárně, kde jsem za mlada měl tu čest i chvíli brigádničit. Svíčková snězena - následovala pocvhala a lízátka za řádné vyčištění talířů a pokračovali jsme dál. Cesta již nekladla žádný větší odpor a zhruba za necelé čtyři hodiny jsme dorazili na místo.
Uvítací výbor téměř všech účastníků zájezdu čekal v místní nádražní hospůdce a my se tak mohli v klidu ubytovat do svého krásného, čistého, nezasmrádlého pokoje. Všechny tyhle tři charakteristiky se v průběhu ubytování změnily. Nicméně chata Bobrovka krásnou chatou být. Příjmené prostředí tak umocnilo dobrou náladu z nekomplikující se cesty a mohlo se jít na pivo. První seznámení s Broumy. První piva na horách a pak odchod na chatu. Zjišťuju přítomnost wifi a začínám být celý nadšený. Pije se karton Staropramene a najednou se vytahuje kytara a různé předměty vytvářející hudební doprovod. Zpíváme. Vše je krásné. V noci tmoucí, celá chata spící. Zhruba 5 hodin ráno. Tu do ticha křik hlasitý: "Ondro, Ondro, pojď se podívat, Ondro!" Všichni již probuzeni, očekávájíc sled událostí, plní zvědavosti, poslouchali co bude se dít dále. "Ondro, tam sněží jako sviňa!"
Neděle a pondělí proběhlo v duchu příjemného polehávání, večerních návštěv restauračních zařízení, seznámení se s paní odpovědnou vedoucí a jejím synem/přítelem Arnoštem, ochutnávání místních dobrot v podobě párků v rohlíku, šplhání po sjezdovce do komunistického impéria Sirotek, pořvávání na pány policisty, seznamování se s dalším obyvatelstvem chaty, učením se fandění klokanskému (mimochodem došlo i ke spřátelení dvou fanouškovských kotlů), stavění sněhuláka Bendera a různé jiné skopičiny a komické legrace udály se.
V úterý jsem již nechtěl dále otálet a vyrazil jsem na svah. Dalším příjemným zjištěním byla pohodlná 4sedačka, která po několika minutách dovezla nás až na samotný vrchol (v tomto případě špičák). Velké množství sněhu a velice malá zalidněnost sjezdovek nechala dopřát opravdu pohodovému dni pěkné to polyžování. A tak jsem několikráte prohnal svoje big footy. Povinná přestávka na smažák a pak už na chatu. Ve středu jsme vyrazili do Železné Rudy a po obhlídce místních obchůdků nám paní odpovědná vedoucí doporučila holiče původu vietnamec, ten mě posléze ostříhal dokonale. Až jsem se Vám tam rozbrečel. Také jsme na tomto naučném výletě navštívili místní muzeum motocyklové. Večer po soustředění 6 rumovém šlo se na svah. Noční lyžování slibovalo cosi tajemného. A opravdu. Rozhodl jsem se, a i přes své špatné zkušenosti z Krkonoš jal jsem se pokusit jezdit na tom jednom prkně. No zábava to byla veliká co Vám budu vykládat. Křeče od smíchu popadaly naše bránice a bolest kostrče popadala zase moji prdel.
Čtvrtek ráno přinesl zlom doslova pekelný. Do té doby dělo se jen to příjemné, ale toto ráno vše změnilo se. Bylo mi špatně, krk, nos a tak. Ležel jsem. Pil jsem čaje. Coldrex. Ležel jsem. Ten den ani večer jsem nebyl schopnej vymanit se z postele. V pátek jsem se překonal, jelikož den poslední chtěl jsem trávit aspoň ve společnosti příjemné Broumovské. V pátek tedy padla poslední pizza u Michala a rozloučení se s cca 25 členým štábem tohoto zájezdu. Večerní prokletá cesta s příchutí pálivejch bonbónu a horečky dovedla mě nakonec až domů. Ráno start směr Vídeň na výstavu Annie Leibovitz, ale to už bylo opravdu z posledních možných sil.
Určitě jsem zapomněl na spoustu okamžiků, které by zde stálo za to zmínit, ale aspoň bych chtěl poděkovat tý skvělý partě za výbornou zimní radovánku. A snad zase brzo na viděnou, i když to k Vám mám přes celou republiku. Co však musím pro úplnost šumavské reportáže doplnit, jsou tyto tři songy, které se nesly celým týdenním pobytem: Iggy Pop - The Passenger, Rumštajn, Lumír Tuček - Hip Hop.
