Píšu po dlouhý době a píšu protože musím psát, abych něco napsal a nemusel to nosit v hlavě, páč v hlavě to mít nechci. Ani nevím o čem tohle nakonec bude a co se z toho vyvrbí, ale nechám se stejně jako Vy překvapit.
Zjišťuju, že život je krutá sinusovka - jednou jsi dole, jednou nahoře a já byl už docela často za těch 26 let na obou pólech. Možná kdybych si dokázal uvědomit a vzpamatovat se v každý z těch dvou extrémních poloh - což čím jsem starší mi jde líp - tak bych předešel tak velkejm výkyvům a ustálil bych se třeba na tý správný efektivní hodnotě. Ale třeba je život právě o tom mlácení se od stěny ke stěně a učení se, nabírání zkušeností k tomu jak se právě uržet co nejdýl na těch správných hodnotách.. Mohl bych si tedy v této chvíli pogratulovat - jsem dokonale obouchán. Teď, když tohle píšu sedím na dně tý životní křivky a koukám se kudy se dostat nahoru..
Trochu mi to zvednutí se na nohy komplikujou potrhaný vazy a sádra na pravý noze :), ale doufám, že s touhle přítěží bude to povstání o to slavnostnější, hrdější, pevnější. Pak jen zatnout drápy a šplhat se po tý stěně vejš a vejš až na tu špici a tam si dát zaslouženou vychlazenou plzeň. Až jí otevřu uslyšíte to zasyčení na Vaších přijímačích internetového šumu tak zřetelně, že mráz co ucítíte na zádech bude slabým odvarem co pak najdete ve svých kalhotech na zadní straně Vašeho těla. Né že bych Vám přál abyste se při mém vychutnávání zlatavého moku posrali, ale přeju Vám abyste si v tý chvilce co budete mít bláto na hřišti uvědomili, že z každý s**ky se dá vykřesat orosená dvanáctka. Tím zase nechci dávat naděje jedincům s nějakejma prapodivnejma sklonama, to bych nerad.
Co ještě nevím, tak jakým způsobem poputuji na ten opačný břeh, ale jedno vím jistě. Budu dělat všechno pro to, abych se tam co nejdřív dostal ať ta cesta bude klopená uzká strmá nebo zaminovaná - ja Vám tady svým černým písmem arial místopřísežně slibuju, že tam dojdu. Teď mě napadá... je Vám to nejspíš úplně jedno co ? Teď jo, zítra ? Až padnete hubou na zem přijdťe si to tady přečíst a naplánovat si tu cestu zpátky podle sebe. Mile rád se poseru až se Vám to podaří.
Já teď se necejtím blbě za to co sem píšu, protože sem v situaci kdy to potřebuju a až si po sobě tohle přečtu a řeknu si: Co jen jsem to napsal tenkrát za bullshit.. budu vědět, že je to pryč, je to za mnou. A třeba to smažu a budu se stydět za to co jsem tady tenkrát hoch zoufalý psal.
Oprava - ani takto sražen necítím se být zoufalým a v tom je možná ten rozdíl oproti předchozím pádům. Je to známka té obouchanosti ? nebo otupění ? nebo dospění, poznání světa ? Hovno... a je mi líp, směju se, protože sem napsal slovo hovno a klidně ho napíšu zas a zas a můžu já prostě můžu. Je to můj a můj život a můžu si v něm psát hovna kde chci jak chci a to je přece krásný. Jaký hovno si udělám po takovým se povezu. A to je super - mít tu možnost a já ji mám. Mít tu možnost a utrousit tu a tam tu a tady. A kdykoliv se mi zachce. A s kýmkoli se mi poštěstí. Proč toho nevyužít, proč si to nenalejnovat, tak jak chci já sám a nikdo jinej.
Chtělo by se mi teď napsat du sr*t, ale už bych ty metafory asi příliš zvulgarismoval, tak napíšu jen, du pro tu plzeň...
