Zápisky

Meziříčko a Ludwigsburg

10. 07. 2017


Meziříčko

Na den slovanských věrozvěstů Cyrila, Metoděje a den upálení Mistra Jana Husa se tradičně koná Magorovo Vydří ve mlejně u Skaláka. Ani letos jsem nedokázal odolat vábení mániček. Na poslední chvíli jsem kývl na odvoz a vyrazil. Tentokrát sám. Kde jsou ty časy, kdy nás do Meziříčka vyráželo patnáct kusů. Ty časy jsou pryč. Po příjezdu se mi podařilo hbitě rozložit stan na nezelené louce. Letos totiž vedra a absence dešťů vysušila půdu na troud.

Šohaj za výčepem mě vítá s úsměvem. Na tyhle setkání se člověk těší celý rok. Dostávám nadmírák stočený do plastového kelímku a potkávám se se zámeckým pánem z Náměště. Dáváme se do řeči a nakonec spolu trávíme celé odpoledne. Jako každé léto prolézám antikvariát. Tentokrát mi do ruky padá knížka Pavla Chrastila - Jan Werich / Na Kampě pod pokličkou a poklad od Filipa Topola - Sbohem a řetěz. Než se stačím rozkoukat, dát si klobásku, poslechnout neladící kapely, tak je večer. Dáváme rum a já se propadám to tmy. Ze tmy se probírám v obci Bítovánky. Jak zjišťuji, jdu pěšky. Jdu pěšky domů. Na zádech krosna, na nohou sandále. Je pět ráno, lesy kolem silnice krásně voní, krávy se pasou na loukách a čumí na mne jako na zjevení Boží. Já jim to oplácím stejnou mincí. Zvažuji, jestli se nemám ještě otočit a vrátit se zpátky na mlejn, ale výzvu přijímám. Po cestě začne pomalu svítat, rosa se odpařuje, srnky zmateně poskakují přes strouhy. Je to velká nádhera. Tahleta příroda. Když všichni ještě spí. Za 26 Km a 6 hodin se ocitám v rodné Třebíči a padám zmožen cestou. Zítra osm hodin autobusem do Německa a pozítří 10 Km závod v běhu. Tahle výzva  zdaleka nekončí.


19. Ludwigsburger citylauf

Do Ludwigsburgu je cesta dlouhá. Poloprázdný autobus ale zvládá projet všechny dálnice bez kolon. Takže za osm hodin už jsme v malebném německém městečku s největším barokním zámkem. Na pivo už nejdem. Padáme do postelí a s respektem čekáme na den D. V sobotu ráno vstáváme svižně, protože je na řadě snídaně. Snídaně, kde je všecko zadarmo. Takže běžíme tempem 3 min/Km do jídelny. Nakládám si slušně. Sejry, salámy, vajíčka, buchtičky. Já to tady všecko sním, všecko sním. Vyrážíme na procházku. Ještě s úsměvem. Netušíme totiž, že ujdeme skoro 13 Km. Místní parky jsou hezké. Můžete tu vidět mufloni a nebojácný kachny. Projet se na loďce po rybníčku nebo se vdát a potom vyfotit. Taky tady mají stromy. Na oběd si dáváme těstoviny, protože sportovci to tak dělají. Rychlej odpolední spánek a už se snažíme nasoukat do elastickejch dresů. S pocitem bukvice lékařské opouštím hotel.

Směřujeme na start závodu. Celý město už žije touhle událostí. V ulicích prý fandí až na pět tisíc hlav. Na startu je nás pak něco málo přes tisíce dva. Startovní pistole oznamuje začátek a v první zákrutě si mě vybírá pořadatel, ptá se určitě na něco záludnýho. Do mikrofónu říkám: "sory aj dont andrstend". Opakuje otázku v angličtině a já mu ještě ve spěchu stačím odpovědět. Pak už si nechávám poletovat mráz po zádech. Atmosféra kolem trati je neskutečná. Pobíháme městem a děcka si s náma plácaj rukama. Jeden kluk mi dokonce uznale pogratuloval k nasazenému tempu: "Sehr gut!". Někteří místní občané vylézají před své domy a kropí nás zahradními hadicemi. My jim za to neskonale děkujeme. Houbičky pro zvlažení jsou totiž mírně nedostatečné. I přes osmou hodinu večerní je v Ludwigsburgu dusno a vedro. Teplota se stále šplhá ke třiceti stupňům. První půlka závodu probíhá v poměrně svižném a pohodovém tempu. V zahradách barokního zámku se však reliéf trati mění. Čeká nás ta horší polovina. Teď musíme do kopce. Za zvuků bubnů dobíháme zpět do hlavních ulic. Davy fanoušků nás ženou k cíli. Fandí běloši, černoušci i arabové. Dokonce příslušníci policejních jednotek nás podporují tleskáním a usměvy. Německo urazilo od války velkej kus cesty. Měli bychom si vzít příklad. Dobíhám do cíle. Pán ve věku cca 50-60 let se otáčí směrem ke mně. Podává mi ruku. Nakonec mě i objímá a gratulujeme si navzájem. To je ta energie společných závodů.

Po sprše jdeme na místní náměstí, kde nás čeká občerstvení a kultura. Kapela nehraje úplně špatný věci, ale našim endorfínům nestačí. Nevadí. Páreček a pivíčko to doladí.



Komentáře

vko
10/07/2017 11:57:04

Tady uz se da mluvit o sportovnim utrpeni.